Posudek na sochu Rudoarmějce / pomník Sovětské armády v Litoměřicích

V Litoměřicích vznikla iniciativa za odstranění pomníku rudoarmějce. Velice dobře se dá porozumět všeobecně sdíleným pocitům frustrace z nevyprovokované útočné války armády Ruské federace vedené současným Kremlem v čele Vladimírem Putinem proti Ukrajině – jednoznačné oběti. Je pochopitelná potřeba občanů Litoměřic se k tomu vyjádřit a proklamovat svou podporu Ukrajině a odpor proti agresorovi, ovšem tento typ aktivity vyúsťující do agresivity proti zcela lichému cíli je ahistorický, památkářsky a kunsthistoricky nevhodný, a dokonce politicky kontraproduktivní.

Je pochopitelná potřeba občanů Litoměřic se k tomu vyjádřit ... ovšem tento typ aktivity vyúsťující do agresivity proti zcela lichému cíli je ahistorický, památkářsky a kunsthistoricky nevhodný, a dokonce politicky kontraproduktivní.

Za prvé je ahistorický v tom, že se nejedná o památník věnovaný ruské armádě. Sovětská/Rudá armáda, která Litoměřice v roce 1945 osvobodila od hororu nacismu, byla sestavena také významně z Ukrajinců. Na osvobození Čech a Moravy se podílely 1., 2. a 4. ukrajinský front, což samozřejmě neznamená, že na tomto úseku fronty byli pouze Ukrajinci (označení souviselo s tím, kde se úsek fronty sestavoval), každopádně dokládá fakt, že v sovětské armádě bylo mnoho národů tehdejšího Sovětského svazu a významně v ní byli zastoupeni právě Ukrajinci. Ostatně současní ukrajinští političtí představitelé se také hlásí ke svým předkům a jejich hrdinskému podílu na osvobození východní Evropy od nacistické okupace a dávají ji do kontextu se svým hrdinským osvobozeneckým bojem proti současnému agresorovi.

Neobstojí ani argument, že pomník není věnovaný rudoarmějci, protože oficiálním dobovým názvem je "Čest a sláva Sovětské armádě".

Neobstojí ani argument, že pomník není věnovaný rudoarmějci, protože oficiálním dobovým názvem je "Čest a sláva Sovětské armádě". Takto byla armáda Sovětského svazu totiž nazývána v tehdejší historiografické produkci. Od 60. let se v historických textech o druhé světové válce běžně hovoří o Sovětské a nikoli Rudé armádě. Setkáváme se s tím označením i dnes v mnoha studiích a publikacích. Ostatně sama uniforma, výstroj a zbraň (samopal Špagin) u litoměřické sochy jasně odkazují na sovětského vojáka druhé světové války, nikoliv 70. a 80. let.

Obecně lze napsat, že se jedná o unikátní příklad vizuální kultury dnes už uzavřeného historického období reálného socialismu a umělecky pozdní moderny.

Tento plánovaný ikonoklasmus je nejen historické, ale i kunsthistorické a památkářské faux pas. Umělecké dílo je příkladem dobové pomníkové a památníkové produkce a nebylo odstraněno ani v souvislosti s listopadem 1989. Bylo by velmi nešťastné, pokud by se nyní mělo stát ukázkou umělého mazání fyzické paměti po třetině století. Po umělecko-historické stránce je dnes výjimečně zachovaný a nedávno restaurovaný objekt pozoruhodný nejen jako doklad pomníkové (tedy nutně i propagandistické) tvorby, ale také jako ukázka uměleckého a řemeslně dobře zvládnutého a materiálově vzácného díla. Obecně lze napsat, že se jedná o unikátní příklad vizuální kultury dnes už uzavřeného historického období reálného socialismu a umělecky pozdní moderny.

Historička umění Zuzana Krišková k současnému opožděnému ničení reziduí minulého režimu ve veřejném prostoru napsala: "Jen máloco dokáže veřejnost nebo jedince zvednout ze židle tak jako "nevhodné" plastiky ve veřejném prostoru. Téměř nikdy se nehledí na jejich uměleckohistorickou hodnotu a bodem sváru se stává především politický kontext vzniku díla, ideologické smýšlení autora apod. Kolem plastik z dob socialismu se utváří kruh hysterie, který je těžké nabourat a nebýt přitom považován za přívržence minulého režimu."

Jistě, samotný chvályhodně antifašistický monument byl zneužíván propagandou nelegitimní normalizační garnitury, udržované u moci především okupační armádou. A dílo tak v době vrcholné normalizace nesloužilo jen jako oslava anonymního rudoarmějce – bojovníka proti fašismu, ale i jako propagační platforma "státostrany", ovšem i to je dokladem složitých dějin a umožňuje u památníku popsat nastupující generaci naše vlastní dějiny.

Dnes, po více než třiceti letech od sametové revoluce, by celkové zničení celého objektu bylo jen ukázkou cenzury dějin, mazáním hmotné paměti národa a příkladem nesamozřejmosti české společnosti a její neschopnosti vyrovnat se se svou nejednoznačnou a složitou historií.

Dnes, po více než třiceti letech od sametové revoluce, by celkové zničení celého objektu bylo jen ukázkou cenzury dějin, mazáním hmotné paměti národa a příkladem nesamozřejmosti české společnosti a její neschopnosti vyrovnat se se svou nejednoznačnou a složitou historií. Heslem sametové revoluce bylo: "Nejsme jako oni." A proto bychom neměli dopustit stejnou chybu jako ti, kteří nechali v roce 1953 odstranit "ideologicky závadnou" sochu T. G. Masaryka z Masarykova náměstí nebo zrušili Legionářské muzeum (ale i ti, kteří nechali koncem 90. let odstranit pamětní desku antifašistické odbojářky Marie Kudeříkové jen pro její členství ve Svazu mladých).

Objekty tohoto typu by měly s náležitým rámováním ve veřejném prostoru zůstat, protože nám a nastupující generaci pomohou pochopit naši minulost. Podobný přístup se aplikuje například v sousedním Německu, jak dokládají stovky sovětských památníků v této spolkové republice. Příkladem budiž udržovaný sovětský památník v berlínském Tiergartenu. Neděje se tak z důvodů oslavy NDR ani Sovětského svazu, ale právě naopak. Děje se tak z důvodů důsledného přijetí své složité, často krvavé a zločinné minulosti. Ponecháním těchto monumentů ve veřejném prostoru jsou Němci konfrontováni se svou minulostí a díky zdařilým doprovodným programům, komentovaným prohlídkám a celému školnímu systému je také ze své minulosti současná německá společnost obecně považována za nejpoučenější vývojem 20. století. Jak prohlásil George Santayana: "Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat." Je paradoxní, že u nás ti, kteří nejvíce horují pro to, aby se nezapomínalo na zločiny minulého režimu, se často nejvíce zasazují o mazání fyzické paměti na něj.

Dílo nám současníkům naopak může leccos důležitého vyjevit. V tomto kontextu by bylo dobré připomenout známý citát "Dějiny píší vítězové", který se připisuje jak levicovému filozofovi Walteru Benjaminovi, tak pravicovému politikovi Winstonu Churchillovi, a byl vyřčen jako varování, nikoliv jako návod k cenzuře.

Zničení památky na květen 1945 a vítězství nad fašismem může prospět Putinovskému režimu.

V neposlední řadě je akt pokusu o odstranění pomníku zcela kontraproduktivní a kdyby byl korunován úspěchem, ve výsledku by nijak nepomohl Ukrajincům, kteří se ke svému podílu na vítězství nad fašismem/nacismem sami hlásí. Tento akt by jen podpořil současnou kremelskou propagandu: "Podívejte se, jak v Evropě masivně odstraňují antifašistické památníky". Nebylo by žádným překvapením, kdyby se tyto aktivity, nevědomky pro její aktivisty, financovaly z Ruska a ruskými trollími farmami rozšiřovaly na našem území. Zničení památky na květen 1945 a vítězství nad fašismem může prospět Putinovskému režimu, kterému vyrobíme podklady pro popisování evropské nacifikace a doplníme střelivo propagandy, kterou bombarduje ruskou veřejnost.

Závěrem bychom měli také zohlednit fakt, že v letech 2010 - 2015 v litoměřických Jiráskových sadech probíhala generální rekonstrukce podle návrhu renomovaného projektu Nadace Proměny. Provedení parku, resp. změna parku, zahrnovalo nové zakomponování sochy vojáka jako nedílného mobiliáře do nového moderního vzhledu parku. Možná právě proto získal park a jeho provedení mnoho ocenění.

Apelem pro zachovaní díla by mělo být heslo: "Buďme sebevědomější k přístupu k našim vlastním nejednoznačným dějinám i uměleckohistorickým objektům. Ničení a odstraňování památek a pomníků je znak slabosti a nejistoty. ."

Posudek vypracoval 

MgA. Pavel KarousPh.D., sochař, kunsthistorik, autor projektu Vetřelci a volavky